Tony Osgood, duben 2024, Velká Británie – Co mě napadá ke spolupráci v Praze
Rád bych začal tím, že vysvětlím, co znamená spolupráce, tedy jak ji chápu já, zejména v souvislosti s tím, co nazýváme podpora pozitivního chování (PBS), která často není příliš pozitivní. Někde je pouze jiným pojmenováním behaviorismu a jinde to vypadá, že slouží spíše k udržování statu quo než lidem. Má-li to být spolupráce, není cíl jakéhokoli snažení, ať už velkého či malého, podřízen přání jedné osoby, ale rozvíjí se skrze partnerství. Chceme-li někomu lépe porozumět, je dobré vzít v potaz různé perspektivy, abychom mohli poskytovat důstojnou podporu, šitou člověku na míru. Pracujeme společně jako partneři, reagujeme na sebe, a to nejen tím, jakým způsobem si určíme konkrétní cíl, ale i tím, co děláme. Zjistil jsem, že používám slovo partnerství, když chci říct spolupráce, a někdy používám výrazy inkluze, zaměření na člověka a spojenec. Jsem si jistý, že můj jazyk frustruje lidi, kteří lpí na detailech, ale vy chápete, o co mi jde.
…
Jeden z kurzů, který jsem vedl, nesl název Spolupráce a zúčastnili se ho sociální pracovníci, rodiče, asistenti a vedoucí pracovníci. Pracovali ve školství i v komunitách či institucích. Jak se kurz blížil ke konci, stala se zajímavá věc. Tyto věci vždy začínají nevinně. Začal jsem jako obvykle upozorněním, že v Anglii je běžné klást přednášejícímu v průběhu lekce otázky a že na ně během kurzu budu rád odpovídat. Protože se jednalo o workshop, chtěli jsme integrovat i principy spolupráce tím, že se účastníci, inu, však víte… zapojí.
Představil jsem koncept sociální validity, což v PBS znamená, že vytvoříme takový prostor a způsoby práce, v nichž se spolupráce stane něčím běžným, spíš než aby se PBS soustředila na klinickou validitu a dělala věci tak, aby je personál mohl snáze měřit. Jak už to bývá, náhoda mi poskytla skvělý příklad přímo na místě. Jedna z účastnic se rozhodla, že židle jsou nepohodlné – byly nepohodlné bez ohledu na duhové Maslowovy polštářky1– a že jí židle v tu chvíli nevyhovuje. Rozumně se rozhodla sedět na zemi. (Obdivoval jsem ji – zjevně byla silná osobnost, věděla, co chce, a dokázala si to splnit.). Mluvili jsme o tom, jak je legrační, že třicet lidí v místnosti sedí na nepohodlných židlích, a pak je tu jedna osoba, která sedí na pohodlném polštáři na podlaze, natáhne si nohy a tváří se naprosto spokojeně. To je dokonalá metafora, kterou hledáme. Pokud je smyslem naší práce to, že se snažíme lidem porozumět a zlepšovat jejich náročné chování, může se stát, že se necháme zaslepit vlastní důležitostí, postavením a znalostmi. Jsme přece důležití odborníci, ne? Ve svých titulech máme velká písmena, někdy se dokonce chlubíme, že máme písmena i za jménem.2 V takové pozici by lidé kolem této ženy – v drtivé většině sedící na židlích – mohli být považováni za společensky přijatelnější, „normálnější“. To, že někdo sedí na zemi, může být označeno jako divné. Když o něčem řekneme, že je to nenormální, potvrzujeme si tím svoji normalitu. Ta žena se sem nehodí! Možná si pomyslíme, že by se líp začlenila, kdyby seděla na židli.
Jistě, existují určité předpoklady. Ale ani konfirmační zkreslení nezabránilo lidem přesunout se ze savany do agrárních kultur a nakonec do jakési dystopie, kterou si sami vytvořili, stejně jako Dunning-Krugerův efekt nezabránil nebezpečným lidem stát se prezidenty nebo ministry, že? Ona určitě chce sedět na židli jako normální lidé. My to děláme pro ni. Víte, jak pro ni bude užitečné, když si rozšíří repertoár? Možná nám ještě poděkuje, že jsme posílili její sezení na židli.
Mimochodem, existuje celá řada klinicky ověřených behaviorálních programů na sezení na židli, které bychom mohli začít používat, a dokonce bychom nemuseli používat tresty – tu starou lidskou závislost – ani restrikce či nějaký averzivní přístup; můžeme prostě použít pozitivní, ale pořád vlastně donucovací posilování, protože my nejsme padouši! (Varování: Lovett, 1996, s. xiv): „Pozitivní přístup nespočívá v tom, že vesele nutíme lidi posilováním, aby dělali to, co od nich očekáváme, ale v tom, že nasloucháme jejich preferencím a důvodům pro to, co dělají, ať je to jakkoli obtížné.“ To byl příklad toho, jak lidé zdůvodňovali svoji volbu programového cíle. Žena na polštáři se tvářila, že ji můj nápad na behaviorální intervenci zajímá, dokonce se na něj ptala, protože jí sice žádný idiot z Anglie nebude bránit v sezení na polštáři nebo jí upírat její volbu, ale chtěla by vidět, jak to zkusím.3 Mohli bychom ospravedlnit své snažení tvrzením, že nám jde o její dobro, i kdyby ve skutečnosti část našeho nadšení pramenila ze snahy ukázat svou experimentální kontrolu, moc a technickou zdatnost (sobě, ostatním, kolegům – chtěli bychom zvýšit svůj status) tím, že ji donutíme, aby seděla na židli jako normální lidé.
Ale počkat. V PBS často považujeme za přínosné nahlas se zamyslet nad tím, zda problém, který máme řešit, je skutečným problémem i pro danou osobu. To, že nejsme schopni nebo nechceme zpochybnit nudnou normu tím, že si sedneme na polštář na podlahu, neznamená, že bychom měli trvat na tom, aby všichni seděli na židlích. To, že jsme nahlásili sezení na podlaze jako problém, který je třeba vyřešit, neznamená, že je to skutečně problém pro ni. Opravdu lidi nějak ovlivňuje to donebevolající sezení na podlaze? Je to důležité pro ni?
Ano, zdá se, že většina západního světa na severní polokouli dává přednost židlím, ale západní svět a severní polokoule nejsou celý svět; podívejme se na věci ze širší perspektivy. Nechali jsme se při svém rozhodování ovlivnit kulturními předsudky? Co když s tou ženou není nic v nepořádku? Co když svým chováním dosahuje všeho, co potřebuje? Co když náš názor na sezení na podlaze vypovídá víc o nás než o ní? Co když se pokusíme pochopit, jaký má význam, že sedí na polštáři na zemi? Co když dojdeme ke společnému porozumění? Jak už dávno napsal Eric Emerson, možná bychom měli dělat to, co po nás zadavatel chce, a možná bychom se měli zeptat, proč to po nás chce. (To, co platí pro sezení na podlaze, může platit i pro sebepoškozování, nadávání, houpání, tiché broukání polské hymny při tančení tarantelly, pro schůzku s redaktorem a v podstatě jakékoli jiné chování, které vás napadne, včetně přemýšlení o přemýšlení.) Otázka, kterou bychom si měli položit, zní: pro koho je toto chování problém? Pro nás, nebo pro ně? Je jejich způsob řešení věcí skutečný problém?
Protože v PBS nejde ani tak o nás, jako spíše o kvalitu života (a štěstí) člověka a o podporu lidí v jeho okolí, o to, jak změnit své myšlení a jednání tak, abychom se o někoho mohli lépe starat. Brát spolupráci vážně a zakotvit ji do naší práce jednoduše znamená přizvat člověka k tomu, aby spolu s námi vytvářel cíle i způsob naší práce a mohl se vyjádřit i k tomu, jestli nás vlastně potřebuje. Dáváme mu možnost říct ne? Myslím, že ti z nás, kteří jsou zvyklí na práci v přímé péči, to chápou lépe než ostatní, kteří takovou zkušenost nemají.
S ironickým údivem jsem se zeptal: Co když je ta žena šťastná, když sedí na podlaze? Přece to sama chce. Sedět na podlaze není žádný zločin. Možná má dokonce důvod, proč dává přednost podlaze. Kdybychom se blíž seznámili s jejím příběhem a zjistili, proč je pro ni důležitější podlaha než židle, možná bychom konstatovali, že jsou důležitější věci, kterými bychom se měli zabývat. Třeba bychom si nakonec také oblíbili sezení na zemi. Takže v PBS bychom se měli ptát, jestli je pro tu ženu sezení na polštáři na zemi stejně velký problém jako pro nás.
…
A spolupráce, ať už budeme tento způsob práce a myšlení nazývat jakkoli, znamená, že lidé sami nejlíp vědí, co je pro ně nejlepší, když se jich na to ptáme.
To mi Praha připomněla: že spolupráce není něco, co máme v popisu práce, ale hlouběji uložený způsob vnímání světa. Spolupráce vyžaduje, abychom si udělali čas a zamysleli se nad tím, co funguje a co nám překáží a co bychom na sobě měli změnit. Spolupráce není performativní – pouze na efekt –, je to zkrátka způsob, jak pracovat s lidmi jako rovný s rovným, jak si uvědomit, že každý nás může něco naučit. Praha mi připomněla, že celou dobu, kdy jsme z titulu svých rolí nuceni přemýšlet o tom, čím můžeme jiným lidem prospět, často málo přemýšlíme o tom, jaké vlastní neužitečné postoje bychom měli pustit k vodě.
PONÁMKY:
- 1) Brian Mc Donald vám řekne, jakou barvu má sebe-aktualizace. (Toto je interní vtip, který pochopí pouze účastníci Brianových seminářů).
- 2) Někdy taky před jménem! Nebylo by lepší používat tituly, které by označovaly naši laskavost nebo by naopak byly jistým varováním? DR (Děsná rampepurda)? ESZ (Expert Se Zkušeností)? Nebo můj oblíbený titul – NCB? (Nejsem Certifikovaný Blbec)?
- 3) V tu chvíli jsem si vzpomněl, jak mi před lety řekla jedna uznávaná certifikovaná behaviorální analytička, když jsme si povídali o souhlasu, že je ráda, že dětí se souhlas netýká, protože jinak by nikdy nic neudělala.