Případ dlouholetého kurtování pacientky s mentálním a funkčním postižením v Psychiatrické nemocnici Opava, na který upozornil iROZHLAS.cz , je tragickým příkladem toho, kam až může zajít dlouholeté zanedbávání systémové podpory lidí s mentálním postižením a chováním náročným na péči.

O této kauze, zaznamenané v roce 2018 týmem Ministerstva zdravotnictví, víme už několik měsíců a požádali jsme o setkání s ošetřujícím personálem a rodinou mladé ženy, které by mělo proběhnout v následujících týdnech.

Chceme lépe porozumět tomu, jak se může stát, že člověk s mentálním a funkčním postižením může být v naší zemi tak dlouho dramaticky omezován ve svých základních svobodách, aniž by se našlo vhodnější nastavení podpory. Dokumentujeme totiž podobné případy nadužívání restrikcí a nevhodné péče ve zdravotních a sociálních službách a na tato témata budeme upozorňovat kampaní a související knihou, které připravujeme na následující rok.

Podobné zacházení s klienty se nesmí opakovat, k tomu ovšem nestačí pouze skandalizovat praxi jedné léčebny, která po ministerské kritice v roce 2018 přístup k neklidné pacientce změnila, a ta již několik let kurtovaná není. Opavský případ představuje pouze špičku ledovce celého problému. Nadužívání restrikcí ve zdravotní a sociální péči je výsledkem mnohem komplexnějšího systémového zanedbání jedné skupiny lidí s postižením. Lidé s mentálním postižením, těžkým autismem a chováním náročným na péči jsou v České republice od mala odmítáni a vylučováni školními a sociálními službami. Ti nejzranitelnější se z vyčerpaných rodin postupně propadají do péče psychiatrických nemocnic, které je odmítnout nemohou. Zdravotníci však nedisponují vhodnými nástroji, prostředím ani kapacitami personálu, aby mohly podporu pro ně správně nastavit.

Dosažení systému podpory, který zohlední lidská práva a životní potřeby této skupiny lidí, proto vyžaduje hlubokou reformu v mnoha oblastech:

• Je třeba prohloubit pochopení profesionálů, že náročným chováním člověk s postižením vždy komunikuje své nenaplněné potřeby. Kvalitu jeho života a chování lze vždy do značné míry zlepšit vhodným přístupem a úpravou prostředí.
• Systém musí být nastaven tak, aby fyzické či mechanické restrikce byly krajní variantou po vyčerpání všech ostatních možností managementu chování pacienta/klienta, a to pouze v dočasných krizových situacích. Každý člověk s náročným chováním musí mít vypracovaný individuální plán péče, který bude prevencí nadužívání restrikcí.
• Nezbytnou podmínkou takového přístupu je ovšem poskytnout pečovatelům ve zdravotních a sociálních službách dostatečnou materiální, personální a odbornou podporu. V režimu ústavní péče, kde mají dvě sestry na starosti desítky pacientů, není možné tento cíl naplnit a nastavit vhodnou podporu. Restrikce jsou špatným, ale často logickým vyústěním takové situace, ať už to byla v minulosti síťová lůžka, nebo dnes kurtování, izolace či vysoké dávky antipsychotické medikace.
• Lidé s chováním náročným na péči mají žít v malých domácnostech s vysokou mírou asistenční a odborné podpory sociálních služeb, nikoli být dlouhodobě hospitalizováni v psychiatrických nemocnicích. Takových služeb je ovšem v Česku kritický nedostatek, a právě tento fakt se podílel na osudu opavské pacientky, kterou všechny dotazované služby dlouhodobě odmítaly.
• Personál služeb, které mají v péči klienty s náročným chováním, musí být dobře proškolený v metodách pozitivní podpory chování. Musí rozumět dynamice chování u lidí s mentálním postižením, komunikačním, mentálním a funkčním postižením a musí dbát především na prevenci takového chování tím, že zajistí spokojenost svých klientů v naplnění jejich základních životních potřeb. Něco podobného dokáže pouze personál, který kapacitně odpovídá počtu klientů, je dobře finančně ohodnocený a supervizně podporovaný.
• Tento přístup jsme si nevymysleli, je důkladně popsán v zahraniční odborné literatuře a v národních strategiích pro podporu lidí s chováním náročným na péči například ve Velké Británii.
• Taková strategie a odborné know-how v České republice prakticky chybí. Naše země nemá národní plán pro tuto oblast, česká psychiatrie nemá, na rozdíl třeba od britské, odbornou specializaci na péči o pacienty s mentálním postižením. Při managementu chování spoléhá zejména na farmakoterapii antipsychotickou medikací. To je přístup považovaný v západním prostředí pro tuto cílovou skupinu pacientů za problematický a rizikový, což deklarují národní strategie a konvence. V českých sociálních službách působí jen málo odborníků na chování náročné na péči a systém s nimi nepočítá.
• Stejné praktické a odborné zázemí pro nastavení podpory dětem s mentálním postižením a náročným chováním potřebuje české speciální školství, které ty nejzranitelnější děti často vylučuje do „domácího vzdělávání“. Upírá jim tak základní práva, ničí jejich rodiny, znemožňuje jejich zdravou socializaci a vytváří obrovské problémy pro jejich pečovatele do budoucna.

Český systém zkrátka potřebuje řadu změn, které se týkají jak ochrany práv lidí s postižením před nadužíváním restrikcí, tak etablování odbornosti v oblasti náročného chování, deinstitucionalizace a dostatečné podpory těch, kteří poskytují zdravotní a sociální péči. Bez těchto předpokladů nelze kvalitní péči zajistit.

O takové změny usilujeme a budeme usilovat i nadále.