Rozhovor s Klárou Šrůtkovou, adaptační průvodkyní homesharingu. S dětmi s poruchou autistického spektra pracuje už skoro 20 let.
Kláro, co Tě přivedlo k práci s dětmi s autismem?
Náhoda. Shodou okolností jsem skoro před dvaceti lety začala pracovat ve stacionáři pro děti s kombinovaným postižením. Docházely tam děti různého věku a handicapu, jejich provázení bylo pro mě ve všem nové, bavilo mě objevovat jiný svět. Nejzajímavější bylo nahlédnout do světa dětí s autismem – v něčem byly tajemné, nenaplňovaly ale obecné představy o autismu, které pramenily z tehdejších mýtů.
Co Tě na práci nejvíce těšilo?
Všechno! Autismus si mě získal a přestoupila jsem do speciální školky, do třídy pro děti s autismem. Zásadní bylo setkání s kolegyní Hankou, se kterou jsme často dumaly o jednotlivých dětech, jak se na ně naladit. Společně přemýšlet a hledat cesty, jak si ty děti získat a skamarádit se s nimi mě hodně bavilo a obohacovalo.
Co bylo naopak nejnáročnější?
To hledání – to je to nejkrásnější a nejnáročnější zároveň. Když dítě nemluví, musíte hledat mezi řádky i drobné signály. A také jejich jiný způsob reakcí než očekáváte. Je to ale výzva, která žene dopředu – jak na to, abychom pro ně byli zajímaví, jak jim život ve společnosti usnadnit. Hodně jsem se toho o sobě po jejich boku dozvěděla a ne vždy bylo úplně snadné na sobě pracovat.
V Dětech úplňku pracuješ v homesharingovém týmu. Co je homesharing?
Homesharing je pro mě pár společně strávených hodin dítěte s člověkem z komunity, který ho přivádí k sobě domů a nabízí mu sebe, společný čas, své místo a tedy i nové vjemy. Jde o pravidelný odlehčovací pobyt dítěte s autismem u hostitele.
Čím si Tě homesharing získal?
Mně se moc líbí, že je založen na vztahu dítěte s dospělým, který je dlouhodobý. A také to, že dítěti nabídnete nové místo, že se dostane mimo rodinu, stacionář nebo školu. Taková samotná změna prostoru se nám může zdát až banální, ale pro dítě s autismem znamená hodně, učí je se připravit a adaptovat se na změny, které v životě ještě čekají.
Co přináší dětem?
Především nový vztah, ale jiný než znali doposud. Za dítětem přichází člověk, který část svého času věnuje ho pouze a jen jemu. Víte, jak málo mají tyto děti příležitostí vyjít ze své bubliny a najít nového kamaráda jinde než ve škole nebo rodině? Zažít něco nového?
Co jejich rodičům?
Cítí, že se o jejich dítě někdo zajímá a má ho rád. Někdo přichází za rodinou a nabízí pomoc. To je pro rodiny dětí s autismem a mentálním hendikepem nevídaná situace. Pochopitelně homesharing přináší také úlevu, odlehčení a trochu času pro zbytek rodiny na cokoliv dalšího než je péče o dítě s hendikepem.
A co hostitelům?
Zkušenosti našich hostitelů ukazují, že rádi objevují trochu jiné vnímání těchto dětí a jejich život. Že mají dobrý pocit z pomoci rodině, ze smysluplně stráveného volného času.
V homesharingu teď hledáme nové hostitele. Může se zapojit i ten, kdo nikdy s dětmi s autismem nepracoval?
Ano! Kamarád dítěte s autismem nemusí mít nějaké konkrétní dovednosti, potřebuje spíše trpělivost nebo flexibilitu. Myslím si, že nebýt odborník je naopak výhodou, nemá totiž zakořeněné mýty o autismu jako my z profese. Zapojit se může kdokoliv, kdo je ochotný poznávat nové, je autentický a přirozený.
Co mám tedy jako zájemce udělat?
Nejjednodušší je přijít na nezávazné informační setkání, kde se dozvíte více o homesharingu, o zapojených dětech, uslyšíte zkušenosti rodiče dítěte s autismem a stávajícího hostitele. Nejbližší setkání je 30. 8. online a 13. 9. osobně v Praze.