Zbyněk Vočka je vedoucí oddělení sociální pomoci Odboru sociálních věcí Olomouckého kraje. Povídali jsme si o tom, jak fungují sociální služby Olomouckého kraje, jaké problémy aktuálně řeší a kde vidí úlohu státu. 

Změnila se dostupnost sociálních služeb v Olomouckém kraji v souvislosti s aktuální epidemií?

Nepochybně. Dostupnost sociálních služeb se změnila výrazně.

Bylo pozastaveno poskytování některých významných služeb: denní a týdenní stacionáře, centra denních služeb, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením. Tedy služby důležité nejen pro klienty samotné, ale i pro jejich rodiny. Umožňují totiž pečující rodině si odpočinout. Jejich výpadek může být velký problém pro celou řadu rodin.

Omezené jsou pobytové služby s celoročním pobytem. Většina z nich nepřijímá nové klienty. Od neděle totiž může přijímat jen klienty s negativním testem na coronavirus. Tento test je ale v tuto chvíli také nedostupný, pokud člověk nemá žádné symptomy onemocnění.  

Pandemická situace způsobila také velký personální výpadek. Řada těch, kteří poskytují pečovatelskou službu, je na ošetřovném doma s dětmi. To může velmi negativně ovlivnit dostupnost sociálních služeb, včetně pečovatelské služby nebo osobní asistence. 

V pečovatelské službě i v osobní asistenci bude zřejmě přibývat klientů s podezřením na nákazu nebo těch, kteří Covid-19 onemocněli. To je pro pečovatele a osobní asistenty nová situace. Velkou roli může hrát i strach z nepoznaného a nutnost přizpůsobit se nové situaci a je otázka, jak se to v terénu usadí.

Představme si situaci, že klienti sociálních služeb nebo jejich pečující onemocní, nebo se celá rodina ocitne v karanténě. Jak může kraj pomoci poskytovatelům služeb řešit situaci takové rodiny či jednotlivce, aby dostali potřebnou podporu v domácím prostředí? 

Takové situace jsou a budou. A podle mě bude takových klientů v terénu čím dál víc. Terénní služba bude určitě muset fungovat pro lidi nemocné a také pro lidi v karanténě.  

Zrovna dnes jsme vybavovali jednu pečovatelskou službu a službu osobní asistence ochrannými obleky a štíty, protože zítra se vrací z nemocnice klientka, která má být ještě v karanténě.

A jsou poskytovatelé ochotni své služby poskytovat i osobám s potvrzeným onemocněním Covid-19? Nebo registrujete problémy s tím, že někteří poskytovatelé do toho nebudou chtít jít?

Oni nemají moc na výběr. Mají registraci pro poskytování sociální služby a karanténa není důvodem pro odmítnutí poskytování služby nebo k odmítnutí uzavření smlouvy.

Racionálním pohledem je Covid-19 jen nový druh onemocnění, který tu nebyl. Lidem s chřipkou také normálně poskytujeme pečovatelskou službu, samozřejmě s potřebnými opatřeními – jakkoliv nechci chřipku s Covid-19 srovnávat, takové srovnání totiž určitě není na místě. Ale s touto nemocí se budeme muset naučit žít, protože ona nezmizí mávnutím proutku.

Máte pro poskytovatele služeb dost ochranných pomůcek pro sociální pracovníky?

Je to strašně proměnlivé. 

Teď zrovna máme dost roušek. Hodně pomohlo, že český národ si jich našil hodně svépomocí. Před dvěma týdny jsme neměli „dvojkové respirátory“, ale teď už jsou rozdistribuované a je jich pro tuto chvíli dost. 

Ale aktuálně chybí ochranné oděvy, brýle a štíty. Ty jsou nyní potřeba, protože se objevují podezření či již potvrzené nákazy v zařízeních sociálních služeb. V terénu chybí také bezkontaktní teploměry a nedají se sehnat. 

Jak se v Olomouckém kraji vyrovnáváte s nedostatkem ochranných pomůcek pro sociální pracovníky?

Olomoucký kraj nespoléhá pouze na stát a shání pomůcky i vlastními silami a nakupuje z rozpočtu kraje. Snažíme se operativně řešit potřeby poskytovatelů a velmi dobře funguje spolupráce s Hasičským záchranným sborem Olomouckého kraje, kde jsou připraveny takzvané pohotovostní balíčky.

Jak tyto pohotovostní balíčky fungují?

Když máme informaci, že je někde podezření na nákazu, nebo je potvrzená, tak přes hasiče dostávají tato zařízení pohotovostní balíček a mohou s potřebnými ochrannými pomůckami začít pracovat. Hasiči mají balíčky na svých územních odborech v okresech a pokud jim dáme echo, do několika desítek minut jsou u toho poskytovatele a balíček mu předávají. 

Tato cesta je velmi rychlá a spolehlivá. Efektivní je také proto, že nevybavujeme plošně všechna zařízení a že potřebné pomůcky u nikoho neleží zbytečně. Podpora jde cíleně za poskytovatelem, který ochranné pomůcky aktuálně opravdu potřebuje.

Stacionáře a denní centra jsou teď zavřená. Bylo by možné přenést do těchto zařízení opatření fungující ve službách pobytových, aby mohla fungovat alespoň v provizorním režimu?

Myslím, že v tuto chvíli je dobře, že denní stacionáře jsou na nějakou dobu zavřené, a to z pohledu dalšího možného šíření nákazy. Možnosti pracovat s lidmi v denních stacionářích odděleně totiž moc nejsou. Klienti jsou tam většinou po skupinkách, potkávají se a riziko přenosu by v tuto chvíli mohlo být velké.

Pozastavení těchto služeb je ale opravdu jen dočasné opatření pro stávající akutní fázi, kdy se snažíme před onemocněním ochránit co nejvíc lidí.

Stejně jako u terénních služeb se dostaneme do situace, kdy bude rozhodnuto, že toto plošné opatření končí. Budeme muset uvažovat o individuálních řešeních.

Jak se k uzavření denních zařízení a stacionářů dívají ti, kteří o své blízké pečují?

Musíme se také podívat na to, jak pečující osoby chtějí nést riziko, že v tom kolektivu by jejich rodinný příslušník – klient denního stacionáře – mohl onemocnět a přinesl onemocnění třeba domů.

Setkal jsem se s tím, že ani sami pečující nechtěli, aby jejich rodinní příslušníci do ambulantní služby chodili, a odhlašovali je už před tím, než byla služba zavřená.

Myslím, že v sociálních službách i v rodinách si to sedne, až si na tu novou situaci zvykneme. A zvyknout si budeme muset. Protože Covid-19 tu teď s námi bude, pokud ne napořád, tak určitě na dlouhou dobu.

Z prvotního překvapení, zděšení a strachu se v mnoha rodinách dostáváme do fáze, kdy pečující mohou začít být extrémně unavení z nepřetržité péče a kdy se budou muset vracet do zaměstnání, aby uživili rodinu. To může vést k tomu že budou sami přehodnocovat situaci a tyto služby budou poptávat. Tyto služby budou pravděpodobně muset fungovat v novém, pravděpodobně časově a personálně náročnějším režimu, bohužel asi při stejných penězích a při stejném počtu lidí. Pracujete už teď na strategii proto toto další období?

Zatím ne. Teď řešíme jen akutní problémy, abychom poskytovatelům sociálních služeb pomohli toto náročné období vůbec přečkat. 

Jaké nejakutnější problémy teď řešíte?

Distribuci pomůcek a aktuální situaci v terénu, teď především v pobytových službách. 

Tam se obáváme, aby se coronavirus nedostal do nějakého „vícekapacitního“ pobytového zařízení, protože tam je velmi obtížná možnost izolace nebo karantény klientů. Nevím, jestli někdo z ministerstva zdravotnictví byl v takovém zařízení, protože lehko se napíše “vytvořte kapacity, kde budete moci izolovat”, ale v praxi tam vytvoříte – vzhledem k personálním kapacitám a dispozicím budov – izolace jen ve velmi malém množství těchto zařízení.

Pokud by klienti žili v malých chráněných domácnostech, tak onemocní jedna domácnost a byli by to třeba čtyři klienti, nikoli ale například padesát.

Přesto, že musíte řešit především akutní problémy se zeptám: zasáhne stávající situace i do plánování sociálních služeb? Budete na to nějak reagovat v rámci přípravy akčního plánu na příští rok?

Situaci budeme muset nejprve v klidu vyhodnotit. Teď je hodně hektický čas. Máme celou řadu nových poznatků z této krizové situace a jejího vývoje. A určitě, až opadne to nejhorší období, tak zcela nepochybně budeme muset vše vyhodnotit, přehodnotit a nastavit. 

To se určitě promítne ve finančních plánech – určitě se nějakým způsobem promění potřeby. Vidím prostor více podporovat individuální péči o lidi v jejich přirozeném prostředí. Protože masivní šíření nemoci ve velkých zařízeních a kolektivech je jednoznačně problém. Kdyby lidé mohli žít v domácnostech a mohli využívat terénní podporu, tak by tak velké nebezpečí šíření nemoci nebylo. Vyhnuli bychom se i řadě jiných problémů. To je zcela evidentní.

Jak mapujete problémy a potřeby lidí, kteří se postupně dostávají do nějaké neúnosné situace spojené s covid-19? 

Máme vytvořený formulář, kterým nám poskytovatelé hlásí podezření na nákazu zaměstnance či klienta, na základě toho je pak kontaktujeme a situace společně řešíme.  

Pro klienty samotné máme na našem webu v elektronickém katalogu sociálních služeb kontaktní formulář, kterým se nám lidé mohou ozvat, že potřebují pomoc. Formulář vyplní a my je pak kontaktujeme a řešíme jejich situaci s příslušným obecním úřadem obce s rozšířenou působností.

Když vám přijde vyplněný dotazník, kdo ho zpracovává, kdo řídí distribuci podpory nebo pomoci? Máte na to dostatečnou kapacitu?

V našem systému to máme nastavené tak, že chodí notifikační e-maily pověřeným zaměstnancům, kteří se hned dívají, o co se jedná, a případně mohou kontaktovat  příslušný obecní úřad a řešit tu situaci s nimi. U nás toto řeší sociální pracovníci.

Kapacitu zatím máme, ale ne vždy jsme schopni rychle zajistit ideální řešení. Ale máme alespoň informace k tomu, abychom mohli situaci řešit v budoucnu, což nám může pomoci i při plánování služeb do dalšího roku.

Pokud se na vás neobrátí poskytovatel, ale někdo takzvaně z ulice, jak se pak snažíte zabezpečit jim pomoc?

Takové situace řešíme ve spolupráci s příslušnou obcí, aby ten, kdo má k tomu člověku pomoci, byl k němu nejblíž a mohl se s ním co nejlépe kontaktovat. Klient popíše svoji situaci, my se zkontaktujeme s jeho příslušným obecním úřadem, a potom společně sledujeme a řešíme situaci dál. 

Buď problém klienta vyřeší obec sama v rámci sociální práce, a nebo jeho situaci řeší společně obec a kraj.

 Formulář a mapování potřeb je novinka, která souvisí s pandemií, nebo jste něco podobného využívali už dřív?

Toto jsme připravovali již v loňském roce a nesouvisí to s aktuální situací. 

Tento systém jsme připravili v rámci koordinační úlohy, kterou má kraj a Krajský úřad ve vztahu k organizování sociální práce a poskytování sociálních služeb. Chyběl nám nástroj, kterým bychom mohli koordinaci nějak realizovat. 

Standardizovaný záznam sociálního pracovníka, který je součástí ministerského software, nám k tomu žádným způsobem nepomáhá tím, jak je koncipovaný a také uživatelsky nepřívětivý. 

Vznikl tento proces mapování a podpory z vnitřního rozhodnutí vašeho kraje? Nebo je tam součinnost s ministerstvem práce či zdravotnictví? A máte od ministerstva potřebnou podporu?

Co se týče organizační stránky, tak není nezbytné mít vždy a ve všem podporu ústředních úřadů, které mají často jiné představy, důležitější je mít volnost při realizaci toho, co považujeme v území za vhodné. Nejdůležitější je, že máme prostor realizovat tuto pomoc tak, jak nám připadá smysluplné.

Mám trochu obavu, že pokud by toto bylo centrálně řízené, nemusely by se vždy setkat cesty státu a kraje. Pokud máme možnost si záměr a možnosti realizace přizpůsobit, jak potřebujeme, tak si vytvoříme takový systém, který nám v našem fungování a našich podmínkách nejvíce vyhovuje. V této úrovni asi úplně podporu ministerstev nepotřebujeme.

Kde je podpora ministerstev naopak velmi potřebná?

Velmi potřebná je podpora ministerstev ve fázi realizace pomoci. Ve chvíli, kdy máme naplňovat potřeby, které zjistíme. Tam už potom narážíme na finanční limity. Ne vždy jsme schopni z rozpočtu kraje pomoc zajistit. Ve fázi realizace pomoci určitě potřebujeme, aby systém byl flexibilní. 

To už ale musí být předmětem změny koncepce plánování sociálních služeb a jejich financování. A to už zabíháme do dlouhodobější vize, do revize celého systému plánování a financování sociálních služeb.

Děkujeme za rozhovor.